STANISLAV SLABYHOUDEK
* 1946 v Praze
Vzdělán ve vědách geologických, SPŠ Příbram
Povolání po maturitě: tavič olova, laborant, tavič hliníku, tavič křemíku,
hydrometalurg výroby vanadu, laborant, vedoucí technický kontrolor v
laboratoři rafinerie, od 1990 zástupce starosty, ředitel městské policie,
poradce ČEZ, živnostník v oboru světelné techniky – dosud. Nyní penzista -
dosud.
Koníčky kromě žárovek: turistika, fotografování, filmování, chemie,
sbírání minerálů, toulky přírodou, od roku 1960 člen organizace ochrany
přírody TIS, zakládající člen Českého svazu ochránců přírody, řadu let
dobrovolný spolupracovník Státní ochrany přírody, zpravodaj a okresní
konzervátor.
Sbírka světelné techniky vznikla spontánně jako důsledek sympatií k
přírodním jevům, za vydatné pomoci táty, podporována nezřízenou zvědavostí
vlastní. První náznaky úchylky možno nalézt v dětství, hromaděním různých
kuriozit. Přes fázi sbírání zápalkových nálepek následovala fáze
příchylnosti k trhavinám, výbušninám a raketové technice (bez následků,
zbyly všechny prsty i oči). Kolem roku 1960 počátek hromadění různých
starých žárovek a podobných zařízení. Naprostá fascinace doutnavkami a
neonovými trubicemi, zvláště těmi, co byly na téměř na dosah (například
nápis Hotel Moráň). Shánění svítících fosforů a svícení pod peřinou. Jednou
při pokusu se skutečným bílým fosforem z válečné zápalné bomby došlo pod
peřinou ke vznícení. Byla to velká legrace – vlastně ani nebyla. Naštěstí
zapracovala duchapřítomnost zkušeného kaskadéra a uživatele extrémně
nebezpečných látek, zamezení přístupu vzduchu a udušení plamene do peřiny.
Vdechování par bílého fosforu prý způsobovalo v sirkárnách tzv. fosforovou
nekrózu (odumírání spodní čelisti). Naštěstí se nekonala. Horší byla o řadu
let později otrava rtuťovými parami ve sklepě Technického muzea (ale možná
ještě horší bylo dění kolem nástupu nového vedoucí oddělení elektro a
ukončení vzájemné spolupráce a to „na věčné časy“. Asi NTM žádnou spolupráci
nepotřebuje a na pozdější pokusy o kontakt nikdy ani neodpovědělo. Jakož se
neozvalo ani brněnské technické muzeum.
V únoru 1962 zapomněli montéři z pražského „Veřejného osvětlení“ ve
Spálené ulici jakoby náhodou v chodbě služebny dvě krabice starých rtuťových
výbojek (mezi nimi i tzv. funglovky = nové). Předcházelo tomu několik měsíců
intenzivní duševní masáže zmíněných pracovníků. Lze se domnívat, že se
výbojkami chtěli vykoupit z teroru návštěv a neustálých proseb o nějakou
lampu. Jenže sběratel takto podaný prst považuje automaticky za kořist a
chce celou ruku, druhou ruku, obě nohy a tělo. Nicméně laskavostí těch
několika montérů a následnou mnohaletou kolaborací přežily ve sbírce do
dnešní doby desítky rtuťových výbojek. A vlastně už nikde jinde. Ještě je
nutno dodat, že služebny „Veřejné osvětlení“ byly v každém z deseti
pražských obvodů, ale největším vzrušením sběratele byla návštěva služebny
osvětlení slavnostního, kde o mnoho let později došlo k nálezu absolutně
šíleného množství starých výbojek rtuťových a sodíkových z první republiky!
V roce 1964 se pozornosti (a následným návštěvám) nevyhnula ani TESLA
Holešovice, od roku 1958 výrobce našich prvních rtuťových výbojek typu RVL.
Rozsvěcení výbojek kolem Václavského náměstí bylo jedním ze spouštěčů záliby
sbírat světelnou techniku.
